Svátek má: Zdeněk

Zprávy

Velikost textu:

USA udělaly pro radikalizaci Afghánistánu víc než Usáma bin Ládin

USA udělaly pro radikalizaci Afghánistánu víc než Usáma bin Ládin

Afghánistán je dnes jedničkou v globálním indexu terorismu a my jsme mu pomohli se tam dostat.

Ilustrační foto
4. listopadu 2021 - 04:20

Jedním z opakujících se témat v mediálním zpravodajství o stažení USA z Afghánistánu je, že po 20 letech, bilionech dolarů a tisících ztracených životů jsme opustili zemi ve stejném rozbitém stavu, v jakém byla před naším příjezdem, píše Amra Sabic-El-Rayessová, publicistka na webu Aljazeera.

Napadli jsme Afghánistán, „abychom zabránili tomu, aby se stal živnou půdou pro teroristy“ – a nenechali jsme to tak, jak to bylo. zanechali jsme to horším, daleko horším stavu.

Jako člověk, který přežil genocidu a akademik studující způsoby, jak vzdělání může resuscitovat rozbité země a lidi, jsem opakovaně viděla, jak i ti nejtolerantnější muslimové mohou za správných podmínek skončit radikalizací.

Roky jsem studovala radikalizační trendy mezi svými vlastními lidmi, Bosňáky. Bosenští muslimové jsou dlouho považováni za nejtolerantnější muslimskou komunitu na světě. Ale dnes rostoucí počet Bosňáků přijal salafismus – pevnou ideologickou nit v islámu – a zastává tvrdou víru, která je v souladu s názory al-Káidy, ISIL (ISIS) nebo Boko Haram. Proč se toto děje?

Radikalizace je výsledkem zoufalého a pomýleného hledání cesty ke zmocnění lidí hladovějících po pocitu sounáležitosti, uznání a základního respektu.

Afghánci, nebo kdokoli jiný, každý člověk, který byl vystaven násilí, čelí za určitých podmínek riziku radikalizace.

Dnes podmínky v Afghánistánu zaškrtávají každé políčko na kontrolním seznamu pro radikalizaci: Afghánci utrpěli trauma a násilí. Cítí se zrazeni vnější silou, která jim údajně přišla „pomoci“, ale nakonec je zanechala v horším stavu. Žijí v ekonomické nouzi s milionem dětí ohrožených hladem. Mají také velmi omezené možnosti vzdělávání – miliony afghánských dětí nemohou chodit do školy a mají malou naději do budoucnosti.

Od roku 2001 zahynuly desítky tisíc afghánských civilistů v důsledku náletů amerických dronů. Podle mezinárodní nevládní organizace Save the Children bylo v Afghánistánu za posledních 20 let zabito a zmrzačeno téměř 33 000 dětí, v průměru jedno dítě každých pět hodin. Ještě letos v srpnu americký letecký útok – zahájený v reakci na bombardování Islámského státu v provincii Khorasan, ISKP (ISIS-K) na letišti v Kábulu, při kterém zahynulo 182 lidí – zabil 10 členů rodiny, z toho sedm. děti. Později se ukázalo, že rodina, která byla napadena, neměla žádné vazby na „teroristickou“ skupinu.



V očích Afghánců nejsou tyto oběti jen statistikou a nelze je odepisovat jako „vedlejší škody“. Jsou to otcové, matky, synové a dcery zavraždění americkými bombami nebo kvůli americké přítomnosti. Každé z těchto zabití je jizvou na srdci Afghánistánu a částečně vysvětluje, proč pro Taliban nebylo těžké převzít kontrolu nad zemí.

Afghánci nás tam nikdy nechtěli. Pro ně byly USA vždy jen dalším impériem v dlouhé řadě mnoha, kteří přinesli násilí a vnutili jim zkorumpované vůdce.

Ve svém výzkumu jsem znovu a znovu viděla, jak se jednotlivci i národy, když se cítí ohroženi vnější silou, obracejí dovnitř, aby se chránili a démonizovali vnější „jiné“. V tomto procesu se často radikalizují. Amerika byla pro Afghánce tou vnější „silou“ po celá desetiletí.


USA poprvé zasáhly během nadějného období pro Afghánistán, kdy v roce 1978 komunistická strana ovlivněná Sověty centralizovala moc a začala prosazovat práva žen, zvyšovat gramotnost a tlačit na modernizaci. Většina venkovských oblastí však zůstala negramotná a proti sekularismu. Amerika spojila toto nevzdělané venkovské obyvatelstvo s náboženskými bojovníky, aby narušili a destabilizovali Afghánistán – to vše proto, aby vyhráli svou zástupnou válku proti Sovětům na úkor afghánských životů a budoucnosti. V polovině 90. let USA dostaly, co chtěly – alespoň částečně. Sověti odešli, ale Taliban se ukázal jako nejsilnější síla podmíněná dalším násilím. Koncem roku 2001, po útocích z 11. září, USA znovu zasáhly v Afghánistánu, tentokrát s cílem svrhnout Taliban.

Po 20 letech okupace USA začátkem tohoto roku opustily Afghánistán. A Afghánci čelí riziku, že budou znovu radikalizováni, možná ještě více, než tomu bylo před rokem 2001. Je to proto, že USA nevytvořily v Afghánistánu situaci, kde by lidé mohli získat podporu, kterou potřebují, aby našli konstruktivní cestu ze svého traumatu – traumatu, při jehož vytváření hrály USA důležitou, ne-li primární roli. Většina afghánských mladých lidí dnes nemá příležitosti, které jsem měl já, abych zpracoval své trauma po bosenské genocidě. Nemají se čeho držet, nemají žádnou podpůrnou síť ani naději do budoucna.

Za posledních 20 let USA utratily biliony na své vojenské aktivity v Afghánistánu, ale nedokázaly inteligentně investovat do vzdělání a služeb duševního zdraví v zemi. Nepodařilo se jim soustředit své úsilí na vybudování robustní fyzické infrastruktury, prosperující ekonomiky, která by Afgháncům umožnila těžit z jejich obrovských zásob lithia, nebo funkčního právního systému ke snížení korupce v jedné z nejchudších a nejzkorumpovanějších zemí světa.

Napadli jsme Afghánistán jako součást naší takzvané „války proti terorismu“, ale nakonec jsme udělali ze země ještě úrodnější živnou půdu pro „teroristy“.

Nikdo neví, zda další hlavní skupina tvrdé linie vznikající v Afghánistánu bude impulsem, který nás pošle zpět do této země, ale je pravděpodobné, že se tam nahrne mnoho státních i nestátních aktérů, aby prosadili své agendy. A udržet tento zničující cyklus násilí nedotčený.

Pokud existuje jedno ponaučení, které by si Západ měl vzít ze svých četných intervencí v Afghánistánu, je to toto: lidé bez naděje nebo podpůrné sítě, která by jim pomohla vypořádat se s jejich traumatem, se stávají snadným cílem radikalizace, když zoufale hledají cestu k posílení postavení, spravedlnosti. a důstojnosti.

V roce 2001, rok před naší invazí, byl Afghánistán číslo 16 v globálním indexu terorismu. Po 20 letech okupace již Afghánistán tuto pozici nezastává. Je to číslo jedna.

A my jsme jim k tomu pomohli.

(rp,prvnizpravy.cz,aljazzera,foto:arch.)